Píše se rok 1984, nastaly poslední prázdninové dny. Kdesi na Slovensku se začíná odvíjet příběh, který různým způsobem poznamenal mnoho lidí.
Na začátku srpna je propuštěn z výkonu trestu muž, který během 3 týdnů stačí na svobodě těžce zranit dva jiné muže – řidiče vozidel, kteří se mu v nesnázi snažili pomoci. Po těchto činech se stačil vloupat do rodinného domku, kde odcizil loveckou pušku, malorážku a několik desítek nábojů. Takto vyzbrojen se vydává do míst svého dětství, do okolí Trstína na okrese Trnava.
V této chvíli vstupují na scénu života a smrti, aniž by si to uvědomovali, dva mladí lidé. Igor – voják základní služby a jeho dívka Iveta. Chtějí se uchýlit někam, kde by nebyli rušeni okolím, hledají samotu, v níž by hodiny neubíhaly tak zběsilým tempem. A tak se Igor obrací na svého otce.
Igor:“tati,půjč nám klíče od chaty v Trstíně.“ Otec, po malém zaváhání souhlasil:“Oba jste už dospělí. Jistě víte,co děláte.“
Malá chata na pozemku krytém bujným křovím a stromy se stává pro oba mladé lidi příjemným útočištěm. Chvíli se opalují, chvíli chodí po lesních pěšinách a mezi poli. Po návratu Igor roztopí v krbu. Igor: „Miláčku, dojdi ven k pumpě pro vodu, dáme si čaj a pak ………“ větu nedokončil, jenom na Ivetu spiklenecky mrkne.
Při návratu od pumpy k chatě se najednou za jejími zády objeví muž s puškou jako přízrak. Neznámý zavelí : „ Ruce vzhůru a ani slovo, jinak tě zastřelím.“ Iveta nemůže neposlechnout. Byť si v první okamžiku myslí, že je to nějaká legrace. Hloupý, ale přece jenom žert. Tento pocit netrvá dlouho. Snad jen pár vteřin, možná ani to ne. Najednou si uvědomí, že je to míněno vážně. Až příliš. Vyschne ji v ústech a nedokáže vykřiknout, ani kdyby chtěla. Nevěděla, kdo je onen muž, ale jméno by ji stejně nic neříkalo. Zatlačil ji do chaty
To už nemíří na ni,ale na Igora: „ Žádný blbosti mladej. Lehni si na břicho a ani se nehni. Jinak vás zabiju oba. Mně už je to všecho stejně jedno.“ Přitom se obrací na Ivetu: „Přines nějaké provazy a svaž mu ruce a nohy.“ Po svázání Igora Ivetou přistupuje neznámý k Ivetě: „Teď svážu tebe. Když se o cokoliv pokusíš, nejenom, že tě zastřelím, ale před tím si s tebou ještě užiju. Jasný?!!“V zabarikádované chatě prožili všichni tři svou první noc.
Ráno neznámý s puškou v ruce a s kusem papíru v druhé ukáže na Ivetu: „Tady je dopis. Ty půjdeš na silnici, zastavíš auto a dáš tento dopis prvnímu řidiči. Ať ho odevzdá na policii. Jsou v tom mé podmínky. Potom se okamžitě vrátíš. Jestli ne, tvého miláčka odbouchnu.“ Iveta dojde na křižovatku, která je nedaleko. Řidič, který se blíží k Ivetě na její znamení zastavil. Iveta se slzami v očích: „Prosím, vemte si tento papír a co nejdříve jej dovezte na nejbližší oddělení policie.“ Řidič s otázkou v očích i na jazyku: Co se stalo, mohu vám nějak pomoci?“ Iveta: „Prosím, jeďte hned a nechoďte za mnou.“ Když vozidlo odjelo, vrací se Iveta do chaty. Utéci ji ani nenapadlo. V chatě je Igor. Musí tam být spolu. Pokud to máme přežít tak oba, v duchu přemýšlí Iveta.
Po předání dopisu na policii se spouští mašinérie opatření, mezi které patří i vyrozumění útvaru pro boj s terorismem, který je umístněn nedaleko Prahy. Toto opatření přichází na útvar v ranních hodinách, kdy si příslušníci zvláštní jednotky plní své povinnosti v rámci výcviku. Zrovna se vracejí z několika kilometrového běhu.
Dozorčí útvaru: „Skupina, která má hotovost, okamžitě nástup v plné výstroji a výzbroji. Jedete na letiště a pak směr Slovensko. Ostatní se dozvíte po cestě. Obyčejní kluci ještě zpoceni z tělesné přípravy, jsou v několika minutách v plné pohotovosti připraveni na zásah. Na zásah, na který byli do této chvíle jen cvičeni, jsou připraveni všichni. Velitel, dále „bojovníci“ na přímý zásah, psycholog na vyjednávání, psovod se svým psem, pyrotechnici, odstřelovači a řidič. Po přesunu na letiště odlétají směr Slovensko – Trnava, kde jsou vysazeni na fotbalovém hřišti a odtud dále v připravených vozidlech jedou do Trstína.
Po cestě z Prahy jsou informováni o situaci. Podrobnosti se ale dozvídají až na místě zásahu. Po několika hodinové cestě z Prahy se zastavují na odlehlém parkovišti nedaleko chaty, kde jsou drženi dvě rukojmí.
Velitel Jednotky: „ Tak chlapi vystupovat. Všechnu výstroj a výzbroj,kterou máte sebou,si dejte před sebe. Zkontrolujte si vaše zbraně, protože toto není výcvik, ale ostrá akce, při které se může stát cokoliv. Pro naši jednotku je to křest ohněm, protože v takovémto rozsahu nebyl na našem útvaru žádný zákrok prováděn. Proto chci věřit tomu, že nezklamete ani mě, ani ostatní kluky v Praze. Já jdu teď za policisty, kteří tu jsou již od začátku, aby mě podali zprávu, jak to vypadá. Až se vrátím, ať jste všichni připraveni k nasazení do akce!! Já, po podání zprávy se rozhodnu, kdo půjde přímo na zásah.“
Příslušníci policie útvaru rychlého nasazení se začínají po odchodu svého velitele připravovat na akci, o které si do této chvíle mohli jen vyprávět. Mezi sebou i vtipkují, nepřipouštějí si, že by mělo jít o život. Jsou cvičeni k tomu, aby obstáli v extrémních situacích. Po pár minutách se vrací velitel.
„Tak pánové, teď nastoupí náš vyjednavač – psycholog a pokusí se pachatele přesvědčit, aby zanechal svého úmyslu a rukojmí propustil. Když neuspěje nastoupí celá jednotka, bez použití odstřelovačů. Po obhlídce terénu a situace se pachatele pokusíme dostat při jeho snížené pozornosti za použití psa a pyrotechnického efektu. Dotazy? Ne, děkuji. Tak se připravte. Uvidíme, jak uspěje vyjednavač.“
Zatímco se ostatní členové jednotky připravují na přímý zásah, tak dva odstřelovači si sedli do auta. První odstřelovač: „ Tak konečně se dostaneme na akci, kde bychom mohli ukázat, co umíme a takhle to dopadlo.“ Druhý odstřelovač: „No uvidíme, třeba se ještě k něčemu dostaneme. I když by bylo pro rukojmí lepší, aby to skončilo co nejdříve.“
Před vozidlem jsou již všichni připraveni na zásah. V jejich okolí se pohybují policisté z blízkého okolí a krajští funkcionáři oblečeni v saku a nahlas si povídají „rozumy“ , jak celou věc nejlépe vyřešit. Po nějaké době se vrací velitel jednotky a v této chvíli i celého zásahu.
Velitel: „ Podařil se nám částečný úspěch. Pachatel propustil tu holku, ale začíná být nervózní.Po vyhodnocení vyjednavače – psychologa, kdy nevylučuje likvidaci druhého rukojmího, budete muset nastoupit vy. Odstřelovači zůstanou zatím na místě. Ostatní za mnou. Nemluvte zbytečně. Domlouvat se budeme zejména posuňky. Vidím, že psovod i jeho pes jsou připraveni, tak jako pyrotechnici. Jdeme!“
Odstřelovači vzrušeni, jako ostatní členové jednotky, se dívali za odcházejícími.
Pro odpoutání pachatelovo pozornosti jsou na dveře a okno připevněny nálože, které zároveň slouží k jejich vyražení. V povzdálí je připraven psovod, který se mazlí se svým psem a zároveň jej připravuje na zásah. Za nimi stojí ostatní členové jednotky
Velitel na pyrotechniky: „Odpalte nálože!!“
V té chvíli se na parkovišti vzdáleném asi 200 metrů ozve ohlušující rána, pár výstřelů a následné zlověstné ticho. Jeden z funkcionářů : Tak už toho zmetka dostali. Jdeme na místo.“ První odstřelovač: „Akce nebyla ukončena. Zůstaňte zde!“ Pánové v saku a nažehlených kalhotech neposlechli a vydávají se směrem k chatě. Po ujití 50 metrů se ozve střelba, která směřuje na parkoviště. V okamžiku všichni, jak byli oblečení, se vrhají na zem do prachu. Na tvářích odstřelovačů se objevuje pobavený úsměv a satisfakce na jejich předešlé varování, ale zároveň i chmury, že se klukům něco nepovedlo. Po krátké pauze a příchodu části jednotky na parkoviště se dozvídají, že došlo k odpálení nálože, po které skočil pes do chaty. Pes šel po pachateli, který měl stále plný kalich štěstí a psa jedinou nemířenou ranou střelil mezi oči a utekl do patra, kde měl rukojmí. V této chvíli opět nastupuje psycholog, aby vynaložil veškeré své umění k uklidnění a přesvědčení pachatele o nesmyslnosti jeho počínání a zachování života, jeho i rukojmí.
Blíží se noc a všichni zúčastnění jsou napjati a nervózni. Nastává klid. Pachatel asi spí. Chata je bez pohybu. Muži z jednotky i odstřelovači jsou ve tmě rozmístněny okolo chaty. Co kdyby pachatel udělal chybu. Na všechny padá únava, která se musí překonat. Nikdo nesmí usnout, ohrozil by tím akci i své kamarády..Nikdo neví, co pachatel dělá, kde se může objevit. Ve 3 hodiny ráno přichází velitel k chatě, kde stojí i odstřelovači a šeptá jim: „Pojďte na parkoviště, tam se dovíte více.“
Po příchodu jim sděluje: „Bylo rozhodnuto krajským zástupcem, že situace vyžaduje radikální řešení. Tedy, fyzická likvidace pachatele. A to zejména proto, že po výbuchu náloží je v chatě situace nepřehledná, budete za bílého dne nasazeni vy dva. Teď se jděte vyspat, ať si oči aspoň na chvíli odpočinou.“ Oba odstřelovači současně: Jasně veliteli, jsme přece profesionálové.“
Oba dva jsou po 4 hodinách připraveni přemístit se na takové stanoviště, které jim umožní, aby byli připraveni na zásah proti pachateli. Vydávají se jediným možným směrem k místu, kde mají částečný výhled na zadní stranu chaty. Po 15 mintách prodírání se hustým porostem a plazení trávou s puškou v ruce, hlásí veliteli, že jsou na místě a připraveni. Oba jsou od sebe vzdáleni jen pár metrů. Přitom každý z nich má jiný úhel pohledu. Jsou maskováni trávou. Chata je vdálena 80 metrů. Oba vidí okno v podkroví o rozměru velkého školního sešitu. Jen ale jeden z nich má pohled přes okno na druhou stranu chaty. Po 30 minutách ten, který vidí přes celou délku chaty, povídá kolegovi:
„Vidím na druhém konci chaty nějaký pohyb, ale vše je ve stínu.“ Druhý šeptá: „Tak se dívej pořádně, třeba je to náš člověk.“ Následuje vzrušená odpověď: „Blíží se k oknu, člověče je to on!“ Dívá se přes dalekohled odstřelovačky na člověka, který způsobil již tolik zla a před pár hodinami střílel na jeho kamarády. V té chvíli pokládá odstřelovačku, bere do ruky vysílačku a hlásí veliteli:
„Veliteli, mám ho na mušce, je v podkroví v malém okně a dívá se ven. Asi kontroluje situaci.“ Velitel: „Je to opravdu on? Podívej se ještě jednou!“ Odstřelovač se znovu dívá přes průzor dalekohledu: Je to určitě on. Vidím jej jasně. Obličej má přilepený na sklo okna.“ Velitel po chvíli ticha: „Jsi-li přesvědčený, že je to on, dávám povel k jeho zneškodnění!“ Odstřelovač: „Rozumím, zneškodnit!“ Mluví k druhému odstřelovači aniž by pustil pachatele z očí, který mezi tím odcházel od okna: Až vystřelím první ránu, vystřílíme do okna ostatní náboje. Pachatel totiž odchází od okna rána by nemusela být smrtelná, protože je vidět již jenom jeho nezřetelný obrys. Takže ostatními ranami jej mužeme udržet při zemi.“ Druhý odstřelovač: „Jasně.Jdeme na to! Jak vystřelíš první ránu na pachatele, já to budu jistit s tebou.“
Celý hovor mezi velitelem a odstřelovačem trvá sotva jednu minutu. Při tomto hovoru se pachatel odvrací od bližšího okna a po kolenou se přesunuje na druhou stranu chaty. První odstřelovač vidí již jen obrys pachatelova těla přes obě okna chaty, která jsou v jeho úhlu. Posadí záměrný bod v dalekohledu pušky na místo srdce a zmáčkne spoušť. Po této ráně vidí, jak pachatel rozhodí ruce a jeho temný stín jako ve zpomaleném filmu padá dopředu. Ještě než střílí oba dva další náboje, uvědomuje si odstřelovač který střílel na pachatele, že současně s výstřelem první rány se pachatel sklonil, jako by chtěl scházet z půdy.
Po krátkém zlověstném tichu se rozlehne okolím dávka ze samopalu. V té chvíli, ač přesvědčeni o opaku, si odstřelovači myslí, že úkol nesplnili.Vzápětí se ve vysílačce ozve hlas velitele: Akce skončena, pachatel zneškodněn, gratuluji!“
Oba odstřelovači se vracejí k chatě. Zde vidí hemžení a objímání lidí. Psycholog přichází k odstřelovači, který první zmáčknul spoušť.: „Je vše v pořádku, co tvé svědomí, nějaké výčitky?“ Odstřelovač s upřeným pohledem na pachatele, kterého nesou na nosítkách bezvládného: „Je to dobrý nic nepotřebuji.“
Po skončení celé akce jsou všichni pozváni na krátkou slavnost do místního zemědělského družstva. Všichni jsou unaveni, ale štastni. Letkou ministerstva vnitra se vracejí zpět do Prahy a na svou základnu.
EPILOG:
Za tři měsíce se na místě činu část zúčastněných setkává i s pachatelem při rekonstrukci. Za další měsíc dochází k soudnímu přelíčení, kde pachatel vyhrožuje odstřelovači, který jej měl zneškodnit fyzickou likvidací, až jej propustí z vězení – dostal 8 roků.
Za další tři měsíce je odstřelovač a další čtyři muži z jednotky, kteří se zúčastnili zásahu, pozván na svatbou dvou RUKOJMÍ.
(Tento příběh je na základě skutečné události. Stal se mně, a byl jsem tím odstřelovačem)
Tento příběh je zveřejněn s laskavým svolením bývalého policejního odstřelovače Petra Šikýře a redakce do něj nijak nezasahovala. Zároveň zveřejněné fotografie jsou s jeho souhlasem – pozn. redakce.